Zahoďte kalkulačky a vraťte se nohama na pevnou zem!

Svobodný statek na soutoku, o.p.s. distribuuje zájemcům z poměrně širokého okolí čerstvou zeleninu, vypěstovanou na základě principů biodynamického zemědělství. V sortimentu statku najdete také ovoce a čerstvé či sušené byliny. Velký podíl činností tvoří i ruční práce, které ani v ekologickém zemědělství nejsou samozřejmostí. Nově na statku nabízejí ručně vyrobené svíčky z včelího vosku.

Společenství lidí žijících na tomto statku je takovou velkou rodinou složenou z lidí mentálně postižených a lidí bez postižení (podle zahraničních komunit tohoto typu nese název Camphill). Snahou Camphillu je, aby s osobami s postižením bylo jednáno jako s co možná nejvíce sobě rovnými, tedy ne výhradně na bázi péče. Obyvatelé mohou na statku vyzkoušet poměrně mnoho činností, postupně se sledují jejich schopnosti, zájem a přítah k určité činnosti. Na základě tohoto postupu jim je pak nabídnuta činnost, která jim sedí nejvíce.

O některých principech sociálního podnikání jsem si u zeleninové polévky popovídala s Jaroslavem Lenhartem (společně se svou ženou „rodič domu“), který fungování Camphillu popsal takto:

„Camphill jako takový je na jednu stranu místo, kde spolu lidé žijí, na druhou stranu tam lidé i pracují. Přesah je pak v Camphillu co se týče sociální práce – péče o lidi a souzvuk s jejich speciálními potřebami.“

Jaké byly Vaše začátky v Camphillu? Inspirovala Vás podobná praxe v zahraničí?

V žádném Camphillu v zahraničí jsem nikdy nežil. V tom českém jsem začal pracovat v roce 2006 jako zahradník, tři roky nato jsme se s ženou na statek nastěhovali. Je to taková velká rodina, která je ale vybudována na úplně jiných základech. Je to dynamické prostředí, často dochází k fluktuaci obyvatel. Tedy poměrně sociálně náročné.

Takže je určitě potřeba motor… jaká je motivace pro život a práci v Camphillu?

Tou největší motivací či inspirací je život sám: souznění s lidmi, kteří jsou součástí statku (ať už tam žijí nebo dojíždějí) a souznění s půdou a světem fauny a flory a vytváření konceptu, který by pro budoucnost mohl mít smysl. To vše je teď, postupně bych byl moc rád, kdyby se tato kultura v novém duchu alespoň započala dotvářet. Tím mám třeba na mysli, aby se začaly dělat místo slavností plných alkoholu a oslav kultů, které již dávno neexistují slavnosti, které jsou více o živém sdílení. Jednoduše o setkání lidí a času, který právě spolužijí.

Máte mnohé praktické zkušenosti s mentálně postiženými… jak lze v práci s nimi zakomponovat demokratický princip rozhodování?

Aby mohl fungovat konsensuální způsob rozhodování, to vyžaduje velké penzum vzájemné důvěry. Musíte nejprve vytvořit prostředí, ve kterém budou nastaveni všichni stejně. Když to řeknu jednoduše: jakmile se objeví nějaká šuškanda za zády, tak to principiálně vůbec není dobré. Musí tam být prostředí, ve kterém se nikdo nebojí vyslovit svůj názor a být v něm upřímný.

Je to proces, který by ideálně měl někdo nést – tedy s těmi lidmi pracovat. Je třeba říct, že je občas dobré být tvrdý, tedy když má někdo s tímto konceptem velký problém, tak ho v podstatě vyloučit. Lidé na tento koncept musí být zralí a někteří tento přístup prostě nechtějí. Jelikož to pak narušuje jednotu, nelze to skloubit.

My na tomto konceptu máme založeny veškeré rozhodovací procesy a orgány. Není to nic psaného, ale prakticky to probíhá tak, že ačkoli v Camphillu máme statutární orgán složený ze čtyř lidí, v principu jednáme v širším kruhu osob „zodpovědných“ – tj. těch, kteří u nás mají něco na starost.

Jak lze do rozhodovacího procesu zaangažovat cílovou skupinu?

Rozhodovací proces s lidmi se speciálními potřebami – je to dost citlivé téma. To je třeba nastavit tak, aby s tímto člověkem bylo jednáno opravdu jako se sobě rovným. V tomto ohledu je práce s těmito lidmi dle mého názoru zatím ještě v plenkách. Některé sociální metody jsou totiž založeny na tom, že je s těmito lidmi jednáno spíš až jako s blbci. Ono to má velmi tenké hranice, ale nesmí se překročit tak, aby to právě tímto přístupem byť jen zavánělo.

Lidé, kteří jsou ponořeni do sociálních pojmů, je pak aplikují i v praxi. Berou to jako žargon a neuvědomují si, že jim ten člověk nerozumí. Příkladem je třeba, že pro práce s těmito osobami je používán pojem „přímá práce s uživatelem“. Představte si, že by k Vám někdo přišel a aplikoval na Vás přímou práci s uživatelem… Jak byste se cítila?... Jako blbec, že? Je to tedy velmi citlivé téma.

A jak je to tedy správně?

Já třeba nikdy nechci aplikovat „přímou práci s uživatelem“ na vztah s člověkem. Důležité je do toho zahrnout interakci – snažit se, aby člověk byl vedle mě jako člověk. Jednoduše pro něj neudělat, co mu na očích vidím, ale chovat se k němu jako k sobě rovnému.

Jaký je vztah mezi Svobodným statkem na soutoku a Camphillem na soutoku, vysvětlíte stručně strukturu, prosím?

První byl Camphill České Kopisty, který zastřešoval absolutně vše. V roce 2012 jsme chtěli žádat o finanční podporu. Tak se vyvinula snaha o vytvoření sociálního podniku (pekárny a sušárny). Bylo potřeba založit o.p.s. Tak jsme založili Svobodný statek na soutoku o.p.s. a převedli na něj veškeré zemědělství. Tato organizace tak může stát ve světě samostatně a naplňovat cíle, které byly při jeho založení ustanoveny a schváleny. 

Právní statut Camphillu České Kopisty byl změněn na zapsaný spolek s názvem Camphill na soutoku, z.s., ten má na starosti sociální práci a od letošního roku má v režii svíčkárnu.

Osoby se speciálními potřebami i zaměstnáváte?

Celkově jsme se sociálním podnikáním (a se mzdami v zemědělství) na začátku. Provozujeme centrum denních služeb, za které si tedy jejich uživatelé platí.

Jenže keramická a textilní dílna, které na této bázi fungovaly, byly prodělečné. Nyní jsme se rozhodli pro jiný koncept: je více aktivit, které u nás lze vykonávat. Postupně vysledujeme, kdo se na co hodí a podle takovýchto vytipování pak rozdělíme lidi k jednotlivým činnostem. No a v závislosti na tom, co budou konkrétní osoby schopny přinést, tak případně budeme moct uvažovat o zaměstnaneckém poměru.

Vše je to ale relativně nové. Třeba svíčkárna se spouští až letos a pro ni zamýšlíme, že by se právě tímto směrem vydat mohla.

A budete podávat žádost do některé z grantových výzev?

Již jsme žádali investiční. Letos by připadala v úvahu výzva z OPZ, ale zakládat s. r. o. jen kvůli tomu se nám nechce. Takže žádáme na podporu pouze lidí, kteří přibudou – tj. na úvazky na úřadu práce.

Chtěli jste provozovat sociální podnik - pekárnu a sušárnu. To ale nevyšlo,… proč?

Získali jsme podporu na napsání stavebního projektu, podávali jsme to do investičních výzev, tam byla vyžadována 5letá udržitelnost. Navíc vznikla pouze tato výzva, která se nepotkala s žádnou, která by byla na měkký projekt. K tomu byla v té době situace dost obtížná (v průběhu podávání vznikly v regionu dvě další pekárny), tak bychom se stejně nemohli a ani nechtěli zavázat.

Rozjeli jste pekárnu i sušárnu, i když tyto projekty v rámci výzev „padly“?

Místo pekárny jsme nakonec zvolili zpracovávání zeleniny. Situaci jsme přehodnotili: zpracování zeleniny je blíž naší činnosti a vlastně jsme na to principiálně zařízení, protože máme hodně prostor, velkou kuchyň a prostory na skladování. No a třeba na příští rok již máme zakázku na velký objem zelí.

Co Camphill a sociální zemědělství?

S pojmem sociální zemědělství jsem se setkal nově poměrně nedávno. Jako terminus technicus je to pro mě novinka, ale jinak je zemědělství pro mě osobně sociální vždy: Na jedné straně přeci něco pěstujete, na druhou stranu se ale přeci jedná o sociální proces! Jako jednu z nejdůležitějších úloh naší neziskové činnosti vnímám právě v tomto tématu: znovu v lidech vzbudit vztah k půdě. Je čím dál více znát, že lidé jsou méně a méně spojeni s krajinou. Přitom krajina bez člověka strádá.

Navíc se dnes třetina půdy využívá k tomu, aby se vyrobilo něco pro elektriku, auta atd. Je to neefektivní způsob využití půdy z hlediska sociálního vyžití člověka. Že malé zemědělské podniky mohou být obrovsky výkonné, je vidět například ve Švýcarsku, kde jsem slyšel srovnání dvou podniků, z nichž v jednom na 8 ha půdy dělalo s několika kravami zpracováním a zeleninou dvacet lidí a ve druhém na celých 80 ha pouze jeden člověk, který si ještě musel přivydělávat jinde… Tedy ukázkový příklad neefektivnosti dnešní formy zemědělství.

Pro mě je pracovat se zemí obrovské požehnání. Obsluhovat stroje, pracovat u pásu, aj. to je přeci pro člověka, minimálně pro mě, obrovské utrpení. Kdyby se lidé vrátili více k zemi, tak by i podniky a zemědělství vůbec mohlo být udržitelné. Vezměme třeba slovo terapie - odvíjí od pojmu terra - neboli země. Jakákoli terapie má člověka přeci vést od toho, co jej trápí, zpět na pevnou půdu. Naši dobrovolníci také přicházejí, aby zahodili ty kalkulačky, co mají v hlavách na počítání odpracovaného času a zažili si zemskou krásu.

 

Tvorba článku je financována z projektu MPSV Podpora sociálního podnikání v ČR, registrační číslo: CZ.1.04/3.1.00/04.00011.

 

Autorka: Eva Dorňáková