Transformace ústavní péče a sociální podnikání?
Dva pojmy, jejichž význam mnozí ještě neznají. Dvě významné aktivity, jimiž na druhé straně ne málo lidí doslova žije. V případě Naděje, pobočky Otrokovice, se snažíme tyto dva procesy vzájemně propojit. Jak? Možná to nejlépe ukáže příklad jedné naší klientky.
Říkejme jí třeba Anna. Od dětství žila v „ústavu“, kterému se tehdy opravdu ústav říkalo. Dívka s lehčím mentálním postižením, ale zato s epilepsií, které se všichni báli. „Co když se Anně něco stane? Musí být pořád pod dohledem, musí být v ústavu.“ To jsou některé z vět, které zaznívaly mezi pracovníky „ústavu“, dokud nezačali přemýšlet o tom, jestli Anna ten „ústav“ opravdu potřebuje. A postupně přicházeli na to, že ne. Pokud Anna bude pravidelně brát léky, naučí se žít s epilepsií, tak může žít i mimo „ústav“, kterému se mezitím začalo říkat domov.
Mentální postižení Anně nebrání v tom, aby žila někde jinde. Anna se dokáže o sebe postarat sama, pokud bude mít vhodnou podporu. A tak nenásilně začal proces transformace a Anna se začala připravovat na přechod do chráněného bydlení a navštěvovat sociálně terapeutickou dílnu. Tam se v rámci tréninkové kavárny učila připravovat nápoje, jednoduché občerstvení, obsluhovat a spoustu dalších věcí, které ke kavárně patří. Zároveň ale také trénovala pravidelnou docházku do práce a další návyky, které takový zaměstnanec musí mít. Anna ale zaměstnancem nebyla, protože skutečnou práci za skutečný plat nemohla najít, i když by už takovou práci zvládla. Vždyť už zvládla i bydlení v chráněném bytě, kam pouze dochází asistentky podle potřeby jednotlivých klientů. A protože takových klientů jako byla Anna, bylo v otrokovické Naději více, rozhodlo se vedení Naděje Anně i ostatním příležitost k práci vytvořit.
A tak byla založena Naděje, otrokovická o.p.s., pro kterou se vytváření pracovních příležitostí pro lidi se zdravotním postižením stalo hlavní činností. Pak do hry vstoupilo město Otrokovice se svou nabídkou výpůjčky kuchyně, která už nebyla využívaná. Najednou to všechno do sebe zapadlo – máme klienty, kteří chtějí a mohou pracovat, mají zkušenosti z gastroprovozu, máme kuchyň, máme organizaci, jejímž posláním je zaměstnávat lidi se zdravotním postižením. A ze všech těchto ingrediencí jsme „namíchali“ svačinky a Svačinkárnu. Annu a další (bývalé) klienty sociálních služeb jsme zaměstnali a začali nabízet svačinky – do škol, na úřady, do firem. Postupně se k tomu přidala i příprava občerstvení na nejrůznější akce – školení, porady, rauty, ale třeba i domácí oslavy. Když jsme začínali, tušili jsme možná trochu vzdáleně, co je sociální podnik. A když jsme se o tom dozvídali víc, zjistili jsme, že vlastně integračním sociálním podnikem jsme, jenom nám zbývá naplnit ještě nějaká kritéria. A tak na tom postupně pracujeme, abychom byli „tím správným“ integračním sociálním podnikem, který nejen podniká v gastronomii, dává práci lidem se zdravotním postižením, ale přináší i něco navíc – lepší podmínky k práci, odpovědnější chování ke světu kolem nás, spolupráci s lidmi a institucemi….
A protože ne všichni klienti sociálních služeb chtějí pracovat v gastronomii, ale spousta z nich jich pracovat chce, máme i další programy zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a po malých krůčcích aktivity našeho sociálního podniku rozšiřujeme. Lidí se zdravotním postižením dnes zaměstnáváme 16 a každý má za sebou svůj jedinečný příběh stejně jako Anna. Ale o tom třeba zase někdy příště….
Autorka: Jana Bartošková
