Výlet do Trutnovské zeleně II. - Broučci aneb co všechno u nás děti ještě mohou poznat
Můj výlet do Podkrkonoší pokračuje od naučné stezky Ostrov přírody (viz Výlet do Trutnovské zeleně I.) autem směrem k dalšímu pozemku. Po cestě na nás začala mávat jedna malá paní - „babi“, jak jí říká Terezie. Netrvalo dlouho a už jsme byly obě pozvány na kávu do kouzelného domečku (jen dědeček měl místo fajfky pakl obyčejných cigaret :-)).
Babi zná a i prožívá osud každého zaměstnance a je schopná všechny příběhy důkladně reprodukovat. Takový „čaj o páté“ byl velmi příjemný, nicméně to byl pád z pohádky v přírodě zpět na tvrdý povrch země: Z příběhů si člověk uvědomí, jak může být práce s těmito cílovými skupinami náročná (i když realita bude jistě mnohem tvrdší). Poslechla jsem si pár příběhů, týkajících se problémů se závislostí na návykových látkách. Nebo: „Vykradl nás. My jsme věděli, že to byl on. Tak si to pak odpracoval – zařídili jsme si, aby se vrátil k nám a u nás si to zase pěkně odpracoval. To pro něj byl největší trest, šílená potupa.“
„No jo, babi, teď to bude složitější, co nám zrušili ty vépépéčka, už jich asi tolik nebude, nebo já nevím...“ Paní Mertlíková dále vysvětlila: „Jako jeden z nástrojů, jak společnostem našeho typu pomoci v zaměstnávání znevýhodněných, byly příspěvky ze strany státu na veřejně prospěšné práce – takzvaná VPP. Od února letošního roku na tyto příspěvky neziskovky našeho typu nedosáhnou. K tomu možnost využít společensky účelné pracovní místo je pro neziskovky našeho typu takřka nerealizovatelná. Stát nás tím staví do situace, kdy tyto lidi zaměstnáváme z vlastních peněz, to ale přeci nemůžeme dlouhodobě udržet!“. A dále pokračovala už trochu zoufale: „Víte, jak je to šílené, když vidíte, jak se někdo úspěšně učí pracovním návykům a najednou mu máte říct, že ho musíte propustit? Vždyť to je šílenost!“.
Ale došlo i na mnohé pozitivní příběhy, které Terezie v závěru okomentovala takto: „Jsem vděčná, když mohu sledovat osud člověka, který od nás odejde a pak se někde uchytí. Stává se nám taky, že se ozvou po nějaké době s tím, že by u nás rádi pracovali. Především pak pro vás ta práce má smysl“.
Na závěr jsme se ještě přesunuly na druhý pozemek společnosti. Na něm jsou postaveny dva sruby. Do jednoho jsme nakoukly pouze zvenku. „Tady separujeme elektroodpad, likvidujeme archivy“.
Cestou k druhému srubu jsme v biokompostu zkontrolovaly červy, nakoukly jsme k včelím úlům a podívali jsme se na budující se hotel pro broučky. Překvapením pro mě byl domek pro berušky - jak jednoduché, a přitom tím můžete mít na jednom malém prostoru velké množství likvidátorů mšic.
Na konci pozemku jsme došly ke druhému srubu, který je koncipován jako přístřešek pro tvorbu. Větší stůl a malinká stylová kuchyňka umožní, aby si školní výletníci chvíli poseděli u čaje z místních bylin a třeba si něco nakreslili (pastelky, omalovánky a podobné je k dispozici) nebo si prohlédli knížky o místní fauně a flóře.
Na chvíli jsme s paní Mertlíkovou poseděly, neváhala jsem položit pár otázek ke vznikající mateřské školce… „Školku jsem tak nějak měla v hlavě od začátku. Ale až když jsem získala jistotu v lidech, kteří tam budou a podobně, tak jsem to rozeběhla najisto a pracuji na tom intenzívněji. No a v září věříme, že se to postupně rozjede.“
Otevření školky je ve shora zmíněném smyslu postupné. Tak paní Mertlíková šikovně sehnala sociálně znevýhodněné ženy, které ve školce budou o děti pečovat. „Dva, tři roky to bude trvat, než se školka rozjede. S tím počítáme. Takže letos to budou třeba tři, maximálně pět dětí, víc ne. Ale pomalu by se počet měl zvedat.“ Školka bude fungovat každý den, tak aby rodiče dětí mohli pravidelně chodit do práce. „Chtěla bych tam zavést Montessoriho styl výuky a prvky volného učení, což jsou dva směry, které uznávám. Sehnala jsem i jednu paní, která bude s dětmi tak dvakrát, možná třikrát do týdne dělat scénický tanec.“
Výlet jsem uzavřela cestou zpět k vlakové stanici. Paní Mertlíková mě odvezla až do Červeného Kostelce, po cestě mi ještě vyprávěla o dějinách kraje, ukázala mi výhled na Krkonoše a zastavily jsme, abychom viděly až na Stolové hory… jak krásné je, když je člověk spokojen v kraji, ve kterém žije a paní Mertlíková rozhodně mezi takové lidi patří.
Ve vlaku s kopřivami pod nosem jsem si vybavovala slova paní Mertlíkové: „Po zkušenostech si stavím pouze krátkodobé cíle. Lidé se děsí, když jim po roce skončí projekt, ale já jim říkám: Proč? Vždyť rok je dlouhá doba… nekoukejte za roh, ale koukejte na to, abyste těm zaměstnavatelům ukázali, že stojí za to vás zaměstnat.“ Napadlo mě, že to asi musí být i jeden ze způsobů, jak vydržet dále pomáhat znevýhodněným, i když jsou vám často stavěny klacky pod nohy...
Autor: Eva Dorňáková
